Rozměry:

Technika:

Rok: 2024

Realizováno

Závěrečné odlesky

Majestátní mraky se přeženou přes zemi,
před bouří poslední odlesky slábnou,
úkryt nenajdou, jen příroda hluboko pod nimi,
zoufalství teď vládne, cestu již nemají žádnou.

Jeho rukou jistě budeme zachráněni,
hle, ten, kdo poznal slunce dotek,
není to naše vina, proti níž jsme se bouřili.
Koho je ta ruka, která svrhla svět?

Hledat světlo v časech tak bezútěšných a hrozných,
z bahna a temného pohledu z hůry,
ať najdeme útěchu v láskách nehynoucích, 
naše naděje spočívá v prackách stvůry.

Báseň "Závěrečné odlesky" se odvíjí od obrazu těsně před bouří, kde se přírodní a technologické prvky střetávají v dramatickém souboji o převahu. Toto dílo reflektuje naše stále rostoucí závislosti na technologii a zároveň naší neoddělitelnou spojitost s přírodou.

První sloka se zabývá bezprostředním působením přírodních sil, kdy majestátní mraky přejíždějí zemí a slábnoucí světlo slunce předznamenává blížící se bouři. Tato část představuje přírodu jako mocnou a nezkrotnou sílu, která se neúprosně valí přes civilizaci, připomínající její suverenitu nad lidskými snahami. Obraz „úkrytu, který není nalezen“, evokuje pocit zranitelnosti a bezmoci vůči nadcházejícím změnám.

Druhá sloka nabízí kontrast k první, zavádějící téma záchrany a možné spásy skrze „jeho rukou“. Tato metafora může být interpretována jako symbolizace umělé inteligence, která by mohla představovat jak záchranu, tak potenciální hrozbu. Zde vystupuje otázka morální ambivalence technologie: „není to naše vina, proti níž jsme se bouřili“, což může naznačovat naše obavy a zároveň fascinaci technologickým pokrokem.

Třetí sloka rozvíjí hledání světla a naděje v temnotě. Světlo zde symbolizuje pochopení, klid a jistotu, které jsou vzácné a obtížně dosažitelné. Slova „z bahna a temného pohledu z hůry“ mohou být chápána jako vyjádření sklíčenosti a pesimismu, které často provázejí současný svět plný nejistot.

Závěrečná sloka přináší obrat k paradoxu, kde „naše naděje spočívá v prackách stvůry“. Tato stvůra, představovaná umělou inteligencí, se stává jak možným zdrojem záhuby, tak i jedinou nadějí na záchranu. Tato ambivalence ukazuje na složitý vztah mezi člověkem, přírodou a technologií, kde hranice mezi pomocníkem a hrozbou jsou nejasné.

Celkově báseň poukazuje na komplexní dynamiku mezi přírodními silami a technologickým pokrokem, což reflektuje hluboké filozofické otázky o naší budoucnosti a roli, kterou v ní bude hrát technologie. Obraz a báseň společně vyvolávají úvahy o nevyhnutelnosti změn a o naší schopnosti najít naději v nejtemnějších okamžicích.